Vždycky, když je venku takhle krásně jako dnes, posedne mě nepochopitelná touha natáhnout tepláky, nazout tenisky a vyběhnout ven. Kdo mě alespoň trochu zná nebo mě někdy viděl dobíhat autobus, ví, jak strašně absurdní je to myšlenka. Doběhnutí autobusu mě vždy stojí málem život – infarktový stav, krev mi buší do spánků jako bourací kladivo, plíce mám v jednom ohni, zvonky mi zvoní v uších, mžitky tancují před očima a vydýchávám to následující tři zastávky.
Vlastně si myslím (s 99% jistotou), že jsem naprosto typický lenochod, jenom trošičku lidštějšího vzhledu (nevím, kde udělal výrobce chybu – nejspíš jsem se narodila v zoo a naši mě tam uloupili). Kdybych mohla viset pár dnů na větvi bez jediného hnutí (max natáhnout packu pro kus žvance), udělám to. No dobře, v mém případě by to spíš bylo pár dnů válení na gauči v obležení samých dobrot.
Moje gymnaziální učitelka tělocviku mi nepřezdívala lenochod nýbrž lemra, občas i lemra líná. Hmm, to bylo samozřejmě velmi motivující a mé nezměrné sebevědomí to vyneslo ještě do závratnějších výšin (I když zpětně chápu, že z ní mluvilo zoufalství, neb si se mnou nevěděla rady a asi to i myslela dobře. Ale znáte to – cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly).
Můj rozporuplný (chvílemi až nenávistný) vztah ke sportu se datuje už do dob základní školy. Tehdy jsem nějak příliš rychle vyrostla a byla pružná zhruba jako dubová fošna a všechny mé váhavé pokusy o provozování jakéhokoli sportu tedy záhy ztroskotaly a vyústily ve veřejný posměch, který jsem jako zapřísáhlý podivín a introvert velmi těžce nesla, takže mou jedinou následnou starostí bylo se někde v koutě hrbit, stydět a hlavně nevyčuhovat, abych si pak nemusela lízat zbytečně utržené rány.
Středoškolský tělocvik jsem pak vyloženě protrpěla. Paní učitelka mi dala onu láskyplnou přezdívku lemra líná a vynalézavě mě týrala hodinami gymnastiky s basketbalovým míčem (ten je totiž díky své velikosti a váze na gymnastiku naprosto vhodným náčiním, protože si velmi dobře zapamatujete, že ho při výhozu máte chytit a ne nechat spadnout na hlavu) a švihadlem (a to musel být v mém podání obzvlášť pohled pro bohy – myslím, že i průměrně vycvičený medvěd, by u toho vypadal líp), vytrvalostním během, popřípadě aerobikem (Proč Olgo Šípková?!).
Když jsem zklamala i její poslední naději, tedy, že při své poměrně slušné výšce (můj růst se zastavil asi ve dvanácti letech na 177 cm – díky mému důmyslnému hrbení se dokonce zdálo a bohužel dodnes zdá, že je to jen 173 – což je teď, když je mi skoro třicet, naprosto průměrné číslo, ale tehdy to tak super zase nebylo) přece musím být dobrá alespoň na basketbal nebo případně, že zvládnu při volejbale bezvadně blokovat na síti (jak se ukázalo, přinejmenším můžu blokovat hlavou, když už mám, přestože jsem pravák, obě ruce levé), myslím, že jsem pro ní umřela.
Myslím, že za ty roky její pedagogické praxe jsem pro ní byla tím největším zklamáním (i když uznávám, že jsem v jejím oku zahlédla záchvěv hrdosti, když zjistila, že nějakým zázrakem ovládám výmyk na hrazdě, skok z místa do dálky a přehodím tělocvičnu jedním jediným frustrovaným hodem – tím však veškeré mé sportovní úspěchy taky končili a stále končí).
Vrcholným číslem jejího promyšleného tréninkového plánu byl Jacíkův motorický test. Když tedy stojím v autobuse, křečovitě svírám tyč a ony tři zastávky trvá, než se zase můžu nadechnout bez toho, aby mi přišlo, že mi nosní dírkou vypadnou plíce, vždycky si vzpomenu na Jacíka a jak jsem uřícená a rudá jak pytel raků, musela po tělocviku projít celou budovou gymnázia zpátky do třídy.
Tudíž jistě chápete, že má touha po vyběhnutí v dál je dosti nerealistická. Navíc tepláky a boty, které vlastním už pamatují pomalu minulý režim. No dobře, ten asi ne, koneckonců mi byli asi dva, když padl, ale Václava Havla a paní učitelku z gymnázia pamatují zcela určitě.
A tak nakonec vždycky místo tenisek natáhnu zástěru a jdu raději něco vytvořit do kuchyně! A tentokrát padla volba na Pavlovu. Dezert lehký a nadýchaný jako obláček… Však byl původně taky poctou pro lehkonohou, křehkou baletku. Křehoučká sněhová pusinka, nadýchaná smetana a záplava ovoce. Co víc si přát? Možná křehoučkou sněhovou pusinku jemně vonící po růžích, osvěžující nadýchanou mátovou smetanu a navrch maliny. A granátové jablíčko! A pistácie.
Růžová Pavlova s mátovou smetanou, malinami, granátovým jablíčkem a pistáciemi
Ingredience (na 2 porce):
- 1 bílek
- 1 malá špetka soli
- 55 g moučkového cukru
- 1/2 lžičky kukuřičného škrobu
- 1/2 lžičky bílého vinného octa (lze i jablečný)
- pár kapek růžové vody
Mátová smetana:
- 150 ml smetany ke šlehání
- 1 vrchovatá lžíce mascarpone
- 1 svazek máty
- 1 lžička moučkového cukru (lze i víc)
Na ozdobu:
- maliny
- granátové jablíčko
- pistácie
Postup
Troubu rozehřejte na 150°C. Bílek se solí vyšlehejte do polotuhého sněhu. Přisypte cukr a došlehejte do tuhého, hladkého a lesklého sněhu. Poté opatrně ručně zašlehejte škrob, vinný ocet a růžovou vodu. Lžící navrstvěte ochucený sníh na plech vyložený papírem na pečení a rozetřete do neuhlazeného kruhu.
Plech vložte do trouby a teplotu okamžitě snižte na 120°C. Sušte přibližně 40 minut (povrch musí být suchý a pevný). Poté nechte pusinku ve vypnuté troubě ještě 1 h dosušit. Nechte vychladnout.
Otrhejte mátové lupínky ze stonků (vrcholky stonků s drobnými lupínky si nechte na ozdobu) a rozmixujte je na pastu. Přidejte lžíci mascarpone a vyšlehejte dohladka. Ušlehejte pevnou smetanu a opatrně vmíchejte mátové mascarpone. Krém doslaďte podle chuti, ale mějte na mysli, že pusinka je hodně sladká.
Na pusinku navrstvěte krém a ozdobte ovocem, sekanými ořechy a mátovými lístečky. Zkusit lze připravit i mini dorty Pavlova.
Redakce Receptik.cz
Receptům, dobrému jídlu a zdravému životnímu stylu se věnujeme již od roku 2008. Naším cílem je poskytovat přínosné informace co nejsrozumitelnější formou. Nabízíme nejlepší recepty pro každého, kdo chce jíst dobře a kdo chce do svého jídelníčku zařadit něco nového a chutného.
