Povolání: pekař

Pečivo

Je to tak samozřejmé – brzy ráno si dojít do krámu pro čerstvé housky nebo voňavý křupavý chleba k snídani. Proto pekaři už v noci stojí na svých místech, zadělávají těsto, pletou a pečou. Dělají svoji práci tak jako už v dávných dobách.

Historie pekařského řemesla je dlouhá snad jako historie lidstva. Původně bylo těsně svázáno s mlynářstvím, postupně se ale z tohoto řemesla oddělilo a dále zdokonalovalo, až přišli staří Řekové.

Ti převzali pečení chleba patrně z Orientu a začali ho rozvíjet a zdokonalovat, kromě chleba začali péct i slavnostnější pečivo slazené medem a ovocem. Od Řeků toto umění převzali Římané, od nich Galové, kteří údajně jako první použili droždí.

U nás se první zmínky o pekařích objevují kolem 11. století, ve 13. století to už bylo poměrně rozšířené řemeslo a ve 14. století byl založený pekařský cech. V 15. století se dokonce pekaři spolu s řezníky řadili k nejbohatším měšťanům.

Na jedné straně úcta k poctivému řemeslu, na druhé straně přísné tresty pro podvodníky, kteří chléb šidili – velké pokuty pro šizuňky a také koš nad vodou, ve kterém musel nepoctivec stát, pro hanbu někdy se svým bochníkem chleba na krku.

Na Karlově mostě visel koš pro nepoctivé pekaře ještě v roce 1688. V té době měli pekaři úzkou specializaci, dělili se na pekaře chleba, pecnáře, kteří pekli chléb z režné mouky, koláčníky a mazanečníky, perníkáře a kobližníky, caletníci pekli sladké placky a oplatečníci a „pekaři boží“ připravovali hostie.

Postupem času se jednotlivé specializace slučovaly. Konec 19. století přinesl velké technologické změny i do pekařského řemesla, pár věcí však zůstává stále stejných – pekaři pracují ve dne i v noci, ať je všední den, nebo svátek.

S výsledky jejich práce se setkáváme denně a zdají se nám možná všední. Když ale příště kousnete do kůrky voňavého chleba, vzpomeňte na svého pekaře s úctou, kterou si zaslouží.

Kategorie:

Pečivo

© 2024 receptik.cz | Nakódoval Leoš Lang