Obilné zrno dokazuje, jak je příroda dokonalá. Dobře uskladněné vydrží desítky let, než je znovu zasazeno, vyklíčí a dá život nové rostlině. Navíc obsahuje většinu živin, které naše tělo potřebuje.
Naši předci po dlouhá staletí vybírali ty nejlepší druhy divokých trav a jejich moučná semínka znovu a znovu sázeli, až postupně získali dnešní obilí.
Obilné zrno tvoří několik „vrstev“ – na povrchu je obal, neboli otruba, která je zdrojem vlákniny a minerálních látek. Dále se skládá z moučného jádra plného bílkovin. Právě z této části zrna je produkována bílá mouka.
Obilné zrno se dále skládá ze škrobu a klíčku, který obsahuje zejména kvalitní oleje, vitamíny (E, B, B1, B6) a enzymy.
Zpočátku se zrnka mlela na mouku mezi dvěma kameny.
Postupně lidé zjistili, že můžou využít sílu zvířat či přírody a vznikly tak první větrné či vodní mlýny. Mouka a výrobky z ní se staly základem naší stravy a je tomu tak dodnes. Celosvětový podíl obilovin na lidské výživě je odhadován na 60–70 %.
Ochutnejte například i slaný plundrový croissant s kukuřičnou moukou a slunečnicovými semínky. Světle zlatá kůrka sypaná lnem a sezamem.
Problém rafinované mouky
Náš současný jídelníček není bohužel příliš pestrý. Nejčastěji jíme bílou rafinovanou pšeničnou mouku a výrobky z ní, čímž se ochuzujeme o živiny obsažené v jiných druzích obilnin.
Byla by škoda spokojit se jenom s konzumací pšenice, když je na výběr tolik možností. Mezi obiloviny se řadí také oves, ječmen, žito, proso, rýže, kukuřice a také pohanka, která sice botanicky patří do jiné skupiny, v kuchyni má ale podobné využití jako obiloviny.
Pohanka je často užívanou surovinou i ve zdravé výživě. Neobsahuje lepek, takže jako jedna z mála obilovin je vhodná pro osoby trpící celiakií.