Už delší dobu není pochyb o tom, že jsem tady omylem. Nejspíš mě tu vysadili z mateřské lodi jakožto průzkumnou hlídku nebo tak něco a nějak mi to zapomněli říct. Jak jinak si vysvětlit to, že 99,9% lidstva mi nerozumí? A já zjevně nemluvím stejnou řečí jako oni? Okolní svět se dá rozdělit do 3 skupin lidí – cóčkaři, pšťáci a hmmkouni.
- Cóčkaři tvrdí, že mluvím moc rychle a moc potichu – tudíž, zcela logicky, neustále musí složitě dohledávat význam mých slov otázkami typu „Cooo? Cože? Co, prosím? He? Co to zase meleš?“… Čestnou předsedkyní této skupiny je naše paní docentka, které se, ať už mluvím jakoukoli řečí, vždy ve tváři usadí nasupený výraz co-to-proboha-zase-melete-dítě-nešťastný, který doplní příznačným „Eh?“, takže každá naše rozmluva končí mým pocitem, že jsem asi totální mimozemšťan.
- Pšťáci zase zastávají názor, že jsem zbytečně uřvaná a drmolím. Takže se mě snaží usměrnit „Pššt! Ztlum to trochu! Hele, uklidni se, já tě slyším, tak na mě nemusíš řvát! Nemusej tě slyšet až venku…“.
- Hmmkouni jsou skupinou stojící trochu mimo, protože těm nevadí ani hlasitost, ba dokonce ani rychlost mé promluvy a to jednoduše proto, že mě vlastně vůbec neposlouchají, myslí si svoje a na všechno odpovídají „Hmmmmm…“.
Jedinou světlou výjimkou na světě je můj zubař (už jsem vám o něm možná psala – v městečku, kde má ordinaci, se mu láskyplně přezdívá Doktor Mengele), který mi rozumí vždycky a za všech okolností. Myslím, že zubaři jsou prostě zvláštní živočišný druh Homo stomatologensis a jednou by nás měli zastupovat coby mezigalaktičtí diplomaté.
Taky absolutně nechápete, jak může váš zubař z odpovědi „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae“ v podstatě na jakoukoli otázku, kterou vám položí, s rukama a všemožnými mučicími nástroji hluboko ve vašich ústech (No dobře, podle mě až někde v žaludku… Jako já nemám nic proti změně jeho oboru ze stomatologie na gastroenterologii, ale ráda bych to věděla předem, chápete…), vytušit její význam?
„Používáte solo kartáček?“
(provinile) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae.“
„Takže ne?! A smím se zeptat proč ho i přes mé důrazné doporučení nepoužíváte?!“
(ofensivně) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae!“
„Vážně? Tohle je váš argument?“
(neskrývaně podrážděně) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae!!!!!“
„To je výmluva! To není o tom, že se vám s ním špatně pracuje, ale o vaší lenosti a neukázněnosti, že?!“
(zahanbeně) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae…“
„Ba naopak se s ním pracuje lépe a rychleji než s klasickým kartáčkem, takže tohle vysvětlení vám taky nemůžu uznat!“
(rezignovaně) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae-polk.“
„Vidíte, já to říkal!!! Takže ho začnete konečně používat?“
(ještě rezignovaněji) „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae…“
„Dobře, jsem rád, že chápete důležitost jeho používání! Vyplivněte si…“
Jako řekněte mi, jak to ten člověk dělá?! A takhle spolu pokecáme vždycky. O mém rozporuplném vztahu solo kartáčku, o mém studiu, o Ukrajině, o solo kartáčku, o rodině, o solo kartáčku, o životě v hlavním městě, o solo kartáčku, o tom, jaká byla cesta (jak vidíte, solo kartáček je téma číslo jedna, já ho z duše nenávidím a pan doktor ho, podle skromného mého názoru, nezdravě miluje). Stačí zázračné „Chrrrvrrreeeeaaa-polk-polk-aaae„.
Kéž by byla takhle jednoduchá komunikace s celým zbytkem světa… Už žádný „Cooo? Pšššt!“ ani „Hmmmm“… Nicméně, pan doktor je nejen chápavý, ale navíc si dal minulý pátek záležet a ze mě už je zase dáma (rozumějte – už mi nechybí obří kus zubu). Ovšem následující dva dny byly, co se žvýkání, týče docela výzva.
I když je fakt, že se stavem po extrakci zubů moudrosti se to srovnat nedá. To jsem prý zdrogovaná a zakrvácená, celou cestu k autu tvrdila, že mi tam ukradli mou milovanou květovanou mikinku. Což si samozřejmě nepamatuju…
Zatímco tenkrát jsem do sebe na kila cpala jogurty, mléčné rýže a zmrzliny (na které jsem dokonce ani po tom týdnu nezanevřela), minulý týden mé srdce zatoužilo po něčem jiném. Po tapiokovém pudinku. Jo. S mangem. Dvakrát jo. S kokosovým mlékem. Třikrát jo. A palmovým cukrem. Čtyřikrát jo! A dost
Tapiokový pudink s kokosovým mlékem, mangem a palmovým cukrem
Ingredience:
- 2 l vody
- 150 g tapiokových perel (já měla tapioca medium, takže jsou pravděpodobně dostupné i další velikosti)
- 1 velké mango
- 1/2 – 1 hrnek kokosového mléka
- kokosový (palmový) cukr podle chuti
Postup
Ve středně velkém hrnci přiveďte vodu k varu a vsypte do ní tapiokové perly. Nechte probublávat, dokud se jejich barva nezmění z bílé na průsvitnou. U perel střední velikosti to trvalo přibližně 40 minut. Poté uvařené perly sceďte a pořádně propláchněte studenou vodou.
Mango můžete nakrájet na kostičky (jako na fotkách) nebo rozmixovat dohladka. Smíchejte tapioku s mangem a kokosovým mlékem a rozdělte do skleniček. Kokosovým cukrem můžete pohár buď posypat, nebo ho rovnou zamíchat do směsi.
Redakce Receptik.cz
Receptům, dobrému jídlu a zdravému životnímu stylu se věnujeme již od roku 2008. Naším cílem je poskytovat přínosné informace co nejsrozumitelnější formou. Nabízíme nejlepší recepty pro každého, kdo chce jíst dobře a kdo chce do svého jídelníčku zařadit něco nového a chutného.
