„Jdi se učit kuchařem, budeš v teple, jídla bude dost a práci budeš mít jistou, protože jíst se bude pořád.“, často slýchávají školáci od svých babiček, nevědouce jakouže profesi si mají v 15ti letech vybrat za svoje celoživotní poslání.
Ono pravdy je na tomto rčení hodně, často se ale stává, že z tepla je vedro, jídla je až za přípustnou hranici cholesterolu v krvi a jí hosté opravdu pořád? Nejčastěji 3 minuty před zavírací dobou kuchyně.
Proč ale stále dokola tolik kuchařů považuje svoji profesi opravdu za poslání a nikoli jen za „prostě chodit do práce“? Odpověď je jednoduchá, kuchařina je to nejkrásnější řemeslo na světě.
Náročné podmínky pro práci v kuchyni stmelují kolektiv. Člověk se prostě musí spolehnout jeden na druhého a úsilí celého týmu se vždy potká na talíři v podobě křupavého chřestu, krásně propečeného kousku masa a lehké našlehané omáčky.
Pokud jeden článek (kuchař) v řetězci selže, celé jídlo bude hodnoceno špatně. Naopak společně sdílená radost nad dokonalým pokrmem je tmel na stavbu dobře fingujícího kuchyňského týmu.
Za posledních 5-6 let se prestiž kuchařského povolání dostává na společenském žebříčku stále výše a výše. Je motivací pro každého začínajícího kuchaře vidět opravdové šéfy v televizi v hlavních vysílacích časech. O vaření se mluví napříč celou společností, a to je jen dobře.
Mladý kuchař má před sebou jak říká klasik jen pot, slzy a utrpení. Ovšem stojí to za to. S kuchařským řemeslem se dá cestovat, poznávat zajímavé lidi po světě zdokonalovat se ve vaření. Učit se řeči a ještě si za to všechno nechat platit.